CO PROZRADILA SAMOLEPKA...

Setkali jsme se díky malé žluté samolepce. Zní to možná podivně, ale bylo to tak. Ležela na mém psacím stole. Nešlo jí přehlédnout. Teplé, hřejivé barvy a rozpustilá ilustrace přitáhla mé oči jako magnet. Z obrázku se na mě usmívalo rozesmáté sluníčko s červenými tvářemi a objímalo tři střapaté „uličníky“. Nápis ve spodní části obrázku prozrazoval, že Sluníčko patří rodinnému domovu se stejnojmenným názvem.

Nedalo mi to, a začala jsem pátrat přes internet. Složité to nebylo ani trochu. Rodinný domov Sluníčko ze šumavských Vitějovic má zajímavé a pestré „stránky“, plné fotografií a zpráviček ze života svých dětí, dospělých a zvířátek. A tak jsem si řekla, že by bylo dobré vás s nimi seznámit.

Nová máma a táta

Kousek od města Prachatice, kudy kdysi vedla Zlatá stezka, leží malá vesnice Vitějovice. Je tu fara, škola, hospůdka a v okolí krásná příroda nedalekého Libína. Cesta autem se trochu protáhla. Místo sluníčka mě provázel první sníh, mlha a déšť. Zastavila jsem na návsi proti venkovskému stavení. „Dobrý den, hledám rodinný domov Sluníčko, můžete mi poradit?“ zeptala jsem se starší paní, jdoucí kolem. „Je to ten dům naproti vám.“ No vida, tomu říkám instinkt. Otevřela jsem dřevěná vrata a vešla do dvora. Zazvoním a po chvíli mi přijde vstříc mladý kluk David, který se do Sluníčka přistěhoval před pár dny. „Pojďte dál,“ slyším volání hostitelky paní ing. Ivany Stránské, která se svým manželem realizuje projekt rodinného domova. Usedáme v prostorné kuchyni, kde má na pohovce své místo „domácí“ jezevčík. Po chvíli povídání přibíhá labrador Denny a zvědavě na mě doráží. Stránští ho dostali od jiné pěstounské rodiny výměnou za kočku.

Když celá rodina usedne ke stolu, napočítáte celkem 7 členů. Nejmladší syn Jaroušek se právě chystá na „pohybovou“, ale Denny ho ne a ne propustit do tělocvičny. Třináctiletá dvojčata Adélka a Dominik jsou ještě ve škole. U Stránských našli svůj nový domov před osmi lety. Nová maminka a táta jim poskytli rodinné zázemí a šanci vyrůstat v rodině jako mají jejich spolužáci, z nichž většina považuje domov za naprostou samozřejmost. „Vytvořením pěstounského zařízení chceme dát šanci alespoň několika dětem, kterým selhala jejich vlastní rodina,“ říká ing. Stránská. „Snažíme se, aby si osvojily vztahy, které k rodině patří - sourozenci, babičky a dědové, přátelé. Jedině tak mají v dospělosti větší možnost založit si svoji vlastní rodinu a žít bez psychických traumat.“ Dozvídám se, že jen v Jihočeském kraji je v dětských domovech umístěno okolo 400 dětí. Vysoké je i číslo počtu dětských domovů v ČR - 134.

Už vím, jak na to

Malý Jaroušek se právě rozloučil s labradorem Dennym, utíká na kroužek a my pokračujeme v našem povídání. „A co vaši nejstarší kluci, ti už jsou určitě plnoletí...?“ „Víte, hodně dětí po odchodu z dětského domova nemá najednou kam jít, chybí jim vlastní bydlení. A to je velký problém. My jsme chtěli vytvořit pro děti takové zázemí, aby mohly v našem domově zůstat i po dovršení zletilosti tak dlouho, než budou schopny se osamostatnit, najdou si zaměstnání a budou připraveny na svůj vlastní život,“ popisuje paní Stránská a ukazuje směrem k podkrovnímu prostoru v domě, kde v roce 2005 vybudovali tzv. „Dům pro mladé“. Kluci tu mají svůj pokoj, který si mohou vybavit po svém, musí se otáčet v kuchyni, hospodařit s vydělanými penězi, prostě naučit se žít samostatně s potřebnou dávkou odpovědnosti. Zatím jsou pod ochrannými křídly Sluníčka.

Srdce zdejší pěstounské rodiny je více než široké. Manželé získali v roce 2006 u EU finance a rozjeli projekt pod názvem „Už vím, jak na to“, který je určen dětem ve věku 16-19 let z partnerských dětských domovů v Jihočeském kraji.

Několikrát do roka se vitějovická rodina rozroste o děti z dětského domova Zvíkovské Podhradí, Radenín, pražského Klokánku nebo a DD Uherský Ostroh. Sluníčko pro ně vždy připravuje pestrý program. Třeba v loňském roce Stránští oslovili prachatický Úřad práce. Dětem zde odborně nabídli informace nezbytné při hledání zaměstnání, poučili je, jak si třeba otevřít účet, spoření. Zkrátka praktické rady, které se jim stoprocentně hodí. A pak je samozřejmě čekala ta zábavnější část. „Dobily“ zříceninu hradu Osule a středověkého Helfenburku, podívaly se do prostor historické radnice, vydaly se houbařit... Stěžovat si na nudu rozhodně nemohly. A nebudu se mýlit, když řeknu, že letos v létě splnilo Sluníčko dětem jejich obrovské přání - podívat se k moři. V červnu prožily krásné dny v chorvatské Vodici, kde bylo báječně a kde si poprvé mohly okusit slanou příchuť moře.

Kouzelná samolepka

Zatímco náš hovor plyne dál, venku přestává pomalu sněžit. Paní Stránská prozrazuje něco ze svých dalších plánů: „Teď se budeme připravovat na Adventní trhy, pořádané v listopadu v Českých Budějovicích. Představíme některé naše výrobky - perníkový betlém, adventní věnce a naši chloubu - malovaná a savená trička. Ty vyrábějí děti nejradši.“ Ale to ještě není všechno. Manželé by rádi v prostorách venkovského stavení vybudovali keramickou dílnu, opravili fasádu domu, aby se všechny jejich děti i zvířátka cítila ve Sluníčku co nejlépe.

Jsem ráda za setkání, které mi připravila malá samolepka. Není obyčejná, je kouzelná a navíc střežená dvěma mazlíčky ze Sluníčka - pejskem Flíčkem a kočičkou Amálkou. Ráda vám vyřídím jejich vzkaz, protože pomáhat dobré věci by mělo být samozřejmostí.

„Ahoj děti, jsme dva domácí mazlíčci. Máme rádi teplíčko, dobré papáníčko, a když nás někdo hladí a mazlí se s námi. My dva svůj domov máme. Ale jsou děti, které domov s mámou a tátou potřebují. Potřebují pohladit a pomazlit se, pofoukat bolístky. Když si koupíte naše Sluníčko nebo pošlete příspěvek, pomůžete dětem splnit svůj sen. Děkujeme.“

Radka Korčáková